Tábor

4. prosince 2009 v 19:57 | Lea |  Jednorázovky
Tak je tady moje první originálovka. No podle mě to není žádnej zázrak, ale posuďte sami =) Snad vás to i trochu pobaví =)
P.S. Ten konec se mě zdá jak z nějaký pohádky XDD



Tábor

Všichni už byli na místě a čekali na rozdělení do chatek. Jedním z nich byl i Haruki, chlapec s krátkými hnědými vlasy a zelenýma očima.
Harukimu konečně přidělili chatku. Nebyla moc velká. Byly v ní dvě patrové postele, dvě velké skříně, uprostřed stůl a kolem něj čtyři židle. Haruki si začal vybalovat svých pár věcí, co měl s sebou.

Za chvíli do Harukiho chatky vstoupil kluk přibližně stejného věku jako on s delšími blond vlasy a modrýma očima. "Ahoj. Já jsem Yuta."
"Já jsem Haruki. Už jsem myslel, že tady budu bydlet sám."
"Tak to nevim, jak tě potěší zpráva, že tady budem bydlet jenom my dva."
"Jak jenom my dva?! Jak víš, že tady budem bydlet jenom my dva?!"
"Byl jsem poslední, koho zařazovali. Ale ber to z tý lepší stránky - bude tady mnohem víc místa."
"To sice jo, ale co budem dělat sami dva v chatce, když bude pršet nebo něco?"
"Hrát Člověčě nezlob se ?" navrhl Yuta.
"Nuda. Já ti řeknu, co budem dělat - nudit se."
"Tak hrozný to nebude. Třeba nebude pršet."
"To dost pochybuju. Při mým štěstí… Kdykoliv někam jedu, neobejde se to aspoň bez jednoho dne plnýho deště."

"*smích* To jako vážně? To máš vážně smůlu."
"Nesměj se! To je vážný!"
"P-promiň." snažil se Yuta uklidnit.
No a co čert nechtěl. Večer místo toho, aby seděli u ohně a opíkali buřty, seděli v chatkách a někteří, jako například Haruki a Yuta, se nudili, protože pršelo.
"Vidíš? Já ti to říkal," říkal Haruki Yutovi, když celí promočení vešli do chatky.
"No jo no. Tak promiň, že jsem se smál," omlouval se hned Yuta. "Nechceš si aspoň zahrát nějakou hru? Ať tady jenom tak nesedíme. Pár her tady mám."
Haruki si povzdechl "No tak jo. Co tam máš?"
Yuta mu vyjmenoval několik her, které by si mohli zahrát, ale nakonec si zahráli jenom obyčejnýho Žolíka.

"To je nuda," prohlásil po chvíli hraní Haruki.
"A co chceš jinýho dělat?"
"No kdyby nás bylo víc, tak bysme si mohli zahrát třeba Flašku, ale ve dvou to nemá smysl."
"Takže co chceš dělat?"
"Teď když nad tím tak přemejšlím, jsem docela unavenej, takže pudu spát. Dobrou."
"Spát?! A co já?! Já se tady mám unudit k smrti?!"
"Mě je jedno, co budeš dělat. Když to nebude moc hlučný a nebude mě to rušit ve spánku."
"Tak to ne! Ty by sis pěkně spinkal a já bych se nudil?! To v žádnym případě!"
"A co s tím chceš udělat?"
"Třeba tě z tý postele vyhodit."
"Hodně štěstí."

Teď se Yuta vážně naštval. Přešel k Harukiho posteli, ztrhnul z Harukiho deku a začal ho tahat z postele. Jenomže Haruki se jen tak nedal a pevně se držel okraje postele. Ale Yuta byl silnější, takže se moc dlouho neudržel. Jako poslední záchrany se chytil prostěradla, což mu bylo asi na dvě věci. Jedna z těch věcí bylo oslepit Yutu. Hodil mu prostěradlo do obličeje, takže nic neviděl. Ale co se nestalo. Jeden z nich zakopl. A nebyl to Yuta, jak jste si možná mysleli, ale Haruki. A protože ho Yuta zrovna držel za rameno, spadli oba dva.
"Seš v pohodě?" zeptal se Yuta, když se zvedal, protože Haruki spadl na zem a Yuta přímo na něj.

"Jo, sem celej." Podíval se nad sebe a střetnul se s Yutovým pohledem. Ani jeden z nich nemohl a ani nechtěl pohledem uhnout. Nakonec se Yuta nad Harukiho naklonil a políbil ho. Haruki vytřeštil oči a odstrčil ho od sebe. "Co děláš?! P-pročs to udělal?"
"J-já nevím. Ale líbilo se mi to," dodal s červenajícími se tvářemi. Haruki na něj zíral s pusou dokořán. "Tobě snad ne?"
"Jasně, že ne. Jak by se mě to mohlo líbit? Dyť sme oba kluci," odpověděl dívajíc se někam z okna.

"Zopakuj to a dívej se mi do očí." Haruki se mu podíval do očí, ale nemohl nic říct. "Takže se ti to líbilo."
"Děláš si legraci?! To je ta největší kravina, co sem kdy slyšel."
"Přiznej si to. Nedám ti pokoj dokud si to nepřiznáš."
"Jak můžu přiznat něco, co není pravda?!"
"Ale tohle je pravda."
"Říkám, že není. Jak to ty můžeš vědět?!"
"Když mi to řekneš do očí, tak ti uvěřím." Haruki se mu znova podíval do očí, otevřel pusu, že něco řekne, ale neřekl nic. "Nejde co?"
"Fajn vyhráls. Tak se mi to líbilo, no a?"
"Nikdy si mi neřekl, že seš na kluky."

"Tak za prvý: známe se teprve jeden den a nechápu, proč bych ti měl něco takovýho říkat. Za druhý: tys mě to taky neřek. A za třetí: do teď sem to nevěděl."
"Vážně si to doteď nevěděl?" Haruki jenom zavrtěl hlavou. "Tak já ti dám čas na to se s tím vyrovnat."
"Co? Proč bys mě na to měl dávat čas?" a po chvíli mu to došlo "Ty se mnou chceš chodit!" vykřikl celý šťastný, že na to přišel. Hned ho to ovšem přešlo, když mu došel význam těch slov. "Chceš…se mnou…cho-dit."
"Vidíš? Potřebuješ na to čas," řekl Yuta a šel si lehnout.
Haruki si sedl na postel a dlouhou chvíli ( Asi hodinu =)) zíral do prázdna. Když už ho to přestalo bavit, tak si lehnul a ani nevěděl jak, usnul.

Vzbudil ho až o půl osmý Yuta, aby stihl snídani. "Haruki, vstávej. Bude snídaně."
"Nemám chuť." Yuta si ho smutně prohlížel a pak šel vykonat ranní hygienu.
Když se Yuta vrátil ze snídaně se suchým rohlíkem v ruce, Haruki ležel v teplákách a tričku na posteli. "Haruki? Přinesl jsem ti rohlík. Musíš něco sníst." Haruki se po chvíli posadil a vzal si od Yuty rohlík.
Chvíli ho nervózně okusoval a pak začal: "Yuto, já…"
Ale Yuta ho nenechal domluvit "Nic neříkej. Já vím, že potřebuješ čas. Já jsem si tím taky prošel."
"Nech mě domluvit! Já…dlouho sem o tom přemýšlel a došel sem k závěru, že s tím stejně nic neudělám a já si chci život užít a ne se za dvacet let trápit tím, že sem ti nedal šanci."
Yuta si přesedl vedle něj "Tím chceš říct, že mi dáš šanci?" Haruki přikývl. "Mě trvalo mnohem dýl, než sem to přijal…"

"Yuto! Přestaň plácat nesmysly nebo si to rozmyslím."
"A za dvacet let bys toho litoval." Haruki se urazil a otočil se k němu zády. Yuta ho pohladil po tváři a Haruki se mu podíval do očí. Yuta se k němu naklonil, políbil ho a Haruki se po chvíli zapojil.
Dny rychle ubíhali a konec tábora se blížil.
V jeden z posledních dnů si Haruki uvědomil, že ani neví, kde Yuta bydlí. "Yuto? Kde vlastně bydlíš?"

"Proč se ptáš?"
"Proč asi? Třeba od sebe nebydlíme moc daleko a nebudem se muset navždycky rozloučit."
"V Okinawě"
Haruki div neskákal pět metrů vysoko. "To jako vážně? Bydlíme k sobě blíž než sem myslel."
"*smích* To je vážně náhoda, že jsme se potkali takhle na táboře."
A jak to s nima bylo dál?
Haruki oznámil rodičům, že je na kluky, a že chodí s Yutou. Vzali to celkem dobře. Nikdo nikoho nezabil a ani se nepokusil zabít. Jenom matka omdlela.
A Yuta žil dál stejně jako dřív s jediným rozdílem - teď měl Harukiho.


Konec


P.S. Komu to nedošlo, Haruki taky bydlí v Okinawě =D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majka Majka | 4. prosince 2009 v 20:11 | Reagovat

Teda Leo! Tos mě teda překvapila! a to tak že velmi mileXD! Já říkala od začátku, že máš talent!XD

Jinak, to mi něco připomínáXD!

PS: Onegaii, di na ajsko, potřebuju ti něco hoodně důvěrnýho říct!XDD

2 Masíí Masíí | Web | 5. prosince 2009 v 11:12 | Reagovat

hezu blog.xD

3 Natsumi Natsumi | Web | 5. prosince 2009 v 12:18 | Reagovat

Kawai :-D  :-D  :-D

4 Gel-chan  ♥♥ Gel-chan ♥♥ | Web | 5. prosince 2009 v 13:12 | Reagovat

Prej - > jenom matka omdlela ^^.

Moc se ti to povedlo, já miluju originálky ^^.

5 Aya Yai Aya Yai | Web | 12. prosince 2009 v 20:37 | Reagovat

Velmi velmiiiii roztomilé :3
Btw chudák matka XDDD

6 Jana Jana | Web | 30. ledna 2010 v 17:37 | Reagovat

úžasný!

7 May  Darrellová May Darrellová | Web | 24. února 2010 v 18:49 | Reagovat

Jej, to bylo krááásný ;-) Moc se ti to povedlo ;-)

8 Eclair Eclair | Web | 8. června 2010 v 18:57 | Reagovat

hezké :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama